S citelným zpožděním několika let do Čech konečně dorazila americká kapela KORN, která v polovině minulého desetiletí definovala nu-metalový žánr, jenž později dotáhla k absolutní dokonalosti. Díky výrazné rytmice, podlazeným kytarám a nenapodobitelnému zpěvu si KORN vždy dokázali udržet originalitu a odstup od početného pelotonu za každou cenu po úspěchu prahnoucích následovníků. Po dlouhé dekádě od debutové desky hrají tedy odrostlé „děti kukuřice“ poprvé v naší matičce stověžaté. Až do začátku koncertu byla pro mne velkým otazníkem účast předkapely, která nebyla nikde zveřejněna a kterou se nakonec stali KURTIZÁNY Z 25.AVENUE. Při důkladnějším popřemýšlení nad šachovnicí nahrávacích firem a českých kapel umístěných v nich, se nakonec tyto „urozenější děvky“ ukázaly být logickou volbou.

KURTIZÁNY Z 25.AVENUE, které se letos vrací s novým albem „Chemie“, patřili už před deseti lety k předákům hardcoreově nasměrovaného metalu a své role předkapely se ten večer ujali se vztyčenou hlavou. Partička okolo Varteckého předvedla natlakovaný, byť nikterak originální set, složený jak z osvědčených skladeb, tak z novinek, na které se publikum chytlo a pozitivně reagovalo. Můj osobní názor je však takový, že i přes profesionalitu a sehranost se muzika KURTIZÁN nedokáže zbavit pachuti „někde obkouklého“. V hodnocení bych to tedy viděl tak nějak napůl.

Následují nezbytné, tentokrát však nepříliš dlouhé úpravy pódia, po kterých přichází za zvuků intra před vyprodaný a značně nadržený sál hlavní hvězdy – KORN z Bakersfieldu. Už dlouho jsem neviděl, aby takhle skákal celý stadión. Od stěžejního riffu úvodní „Here I Stay“ jakoby se vzedmula více než hodinová vlna adrenalinu a plocha pod pódiem se dala do pohybu jako neklidná mořská hladina. Skákalo se zkrátka i 50 metrů od scény. Rozestavení na pódiu je následující - napravo stojí kytarista Munky v teplákové soupravě, uprostřed Jonathan Davies v skotské sukni s pověstným mikrofonovým stojanem od H.R.Gigera, nalevo pak pohupující se maskot Fieldy, dnes o 15 kilo lehčí. Za nimi vše jistí od bicí soupravy „kluk z posilovny“ David Silveria, před jehož úterním výkonem třeba smeknout. Vlevo vzadu stojí ukrytý druhý „anonymní“ kytarista, který sound zhutňuje o party nedávno odešlého kytaristy Heada. Následuje svižná „Got A Life“ z přelomového alba „Follow The Leader“ a dnes už legendární ještě o něco starší skladba „A.d.i.d.a.s.“. Jonathan Davies svou gestikulací strhává publikum na svou stranu a to mu už po zbytek večera jenom zobe z ruky. Zatím poslední album „Take A Look In The Mirror“ bylo připomenuto dvěma songy a sice žhnoucím riffovým magmatem „Did My Time“ a mohutně skandovanou „Ya´ll Want A Single“ v závěru koncertu. Vrcholem večera se zřejmě staly skladby z „Issues“, jako hitovka „Falling Away From Me“, ponurá „Hey Daddy“ a v přídavku uvedená „Somebody Someone“. Nemohla chybět ani vystřelená kulka v podobě „Freak On The Leash“ se svým štěkacím intermezzem, ani nahuštěná „Blind“ z eponymního debutu. KORN zkrátka svůj zhruba 80-ti minutový program rozprostřeli mezi všechna svá alba. Jonathan Davis v úvodu jakéhosi „medley“ předvedl, že to se skotskými dudami opravdu umí. Součástí tohoto „medley“ byla i nářezovější pasáž  skladby „One“ od METALLICY. Velký ohlas sklidila coververze „Another Brick In The Wall Pt.2“ od PINK FLOYD. Co říct ke zvuku? Po dobu koncertu jsem byl na dvou místech – nejdříve nahoře na boční tribuně, kde se zvuk tříštil a působil tak trochu rozmazaně a dole na ploše, kde byl ostrý a čirý, bez sebemenších chybiček.

Co závěrem dodat? Snad jen, že KORN předvedli znamenitou show, kterou strhli celou arénu a která se musela líbit každému jejich příznivci. Bude asi ještě nějaký rok trvat než T-mobile aréna zažije takové hromobití. Osobně si však neodpustím jednu malou výtku -  přál jsem si totiž slyšet více skladeb z mého nejoblíbenějšího a kapelou neprávem opomíjeného alba „Untouchables“ na úkor staršího materiálu. Přesto však tvrdím – výborný koncert!